Když Harry Pollak na podzim roku 1938 odcházel z Československa do Francie, netušil, jaká budoucnost ho čeká. Jako teenager vstoupil do exilové československé armády, bojoval s nacisty, kteří vyvraždili jeho rodinu, po komunistickém převratu v roce 1948 znovu uprchl ze své země a od nuly si vybudoval kariéru v Anglii. Pan Pollak podává zprávu o svém mimořádném životě ve svých nedávno publikovaných memoárech. V tomto vydání Panorama si povídáme s Harrym Pollakem o tom, jak chlapec z jihočeské vesnice zachránil slavnou britskou automobilku Aston Martin.
Harry Pollak stále mluví plynně francouzsky, jazykem, který se naučil jako student na lyceu v Nimes koncem třicátých let. Jeho odchod z Francie mu zachránil život; byl jedním z několika českých studentů, kteří opustili Československo jen několik měsíců před vpochodem nacistických vojsk. Byl šťastný, když zjistil, že je mezi těmi, kteří byli vybráni ke studiu v zahraničí. Pak ale přišla mnichovská dohoda a vypadalo to, že se přece jen nechystá odejít.
„Na začátku školního roku nám bylo oznámeno, že výlet je volný. S mamkou jsme už byli v Praze se zavazadly připraveni vyrazit. Zavazadla jsme museli najít mezi všemi ostatními případy uprchlíků na Masarykově nádraží, abychom se mohli vrátit.
„Už jsem byl smířený s tím, že celá věc je mimo. Maminka mě přivedla do Roudnice, což bylo tehdy nejbližší dostupné české gymnázium, a tam mě přihlásila. Ale když jsem tam byl měsíc, přišla zpráva, že to zase funguje.“
Když se patnáctiletý Jindřich, jak se mu tehdy říkalo, loučil s matkou na pražském nádraží, netušil, že ji vidí naposledy.
Když dorazil do Nimes, pan Pollak říká, že Francouzi byli stále v rozpacích, když zaprodali své československé spojence Hitlerovi v mnichovské dohodě, a nevěřili vlastním očím, že čeští studenti přijíždějí, jako by se nic nestalo.
Harry Pollak, foto: Petr Brodecký
„Když jsme dorazili na toto místo, Nimes, byla tam taková recepce, jako bychom byli VIP. Vzdělaní Francouzi měli špatné svědomí z toho, jak se k Československu choval [jejich premiér Édouard] Daladier v Mnichově, kde zůstala země vysoká a suchá navzdory všem dohodám, které nebyly dodržovány. Ale netrvalo to dlouho, než tento pocit viny vyprchal, jak už to v politice bývá.”
Harry Pollak se ve věku 17 let připojil k exilovým československým silám, které se zformovaly ve Francii k boji proti nacistickému Německu. Po rozpadu Francie byla armáda převedena do Anglie, což bylo poprvé, ale ne naposledy, kdy Harry Pollak vkročil na britskou půdu.
Po spojenecké invazi byl jedním z českých vojáků, kteří v září 1944 obléhali město Dunkerque ovládané Němci a nakonec se v květnu 1945 vrátili do své rodné země.
„Všichni jsme se velmi snažili dostat domů, víte, a všichni nás přijali s pompou. Bylo to velmi příjemné.
“Nezapomeňte, nebylo to bez stínů.” Když jsme dorazili na hranice, byli jsme pak bez zjevného důvodu drženi tři dny v karanténě v textilce.
„Proslýchalo se, že když sovětské velitelství v Praze zjistilo, že naše obrněná brigáda má asi sto tanků, měli obavy, protože sovětská obrněná brigáda měla 16 tanků a mohlo to znamenat neplechu ze Západu. Tohle byla fáma.”
Foto: archiv Harryho Pollaka
Tato fáma mohla být nepravdivá, ale Československo bylo brzy na cestě stát se o něco víc než sovětskou kolonií. Harry Pollak říká, že věděl, co se děje, ale doufal, že nebude muset znovu opustit svou zemi.
„Abych řekl pravdu, byl jsem si vědom toho, že se politická situace mění a že je to pro mě nepříznivé. Ale zdráhal jsem se zvažovat nějaké alternativy. Vidíte, řekl bych to tak: kdysi jsem byl emigrantem a nechtěl jsem být znovu emigrantem. Není to moc příjemná situace být jako imigrant v cizí zemi, ať už je situace jakákoli.“
Nejistota o dalším směřování Československa trvala jen do února 1948, kdy komunistická strana podporovaná Sověty provedla převrat a převzala moc. Nový režim začal okamžitě pronásledovat všechny své skutečné i imaginární nepřátele a Harry Pollak, který bojoval proti nacistům na špatné frontě, byl považován za jednoho z nich.
„Komunistický režim mi nejprve odebral diplom, protože jsem byl posouzen jako nepřátelský postoj k novému ‚lidově demokratickému režimu‘. Nemohl jsem najít práci, vrátil jsem se na starou farmu svých rodičů, kterou jsem měl v té době pronajatou, a rok jsem na farmě hospodařil. Ale pak mi vzali farmu, protože řekli, že jsem inženýr – i když mi vzali titul a já nebyl oprávněn ji řídit.“
Harry Pollak, foto: archiv Harryho Pollaka
Tehdy pětadvacetiletý pan Pollak, doslova bez možnosti vydělat si na slušné živobytí, musel učinit těžké rozhodnutí znovu opustit svou zemi. Tentokrát bude muset čekat více než 25 let, než se bude moci vrátit.
„Neměl jsem jinou možnost, než utéct. Tak jsem na konci listopadu utekl za hranice, přes Šumavu. Napadlo deset centimetrů sněhu, v noci jsem musel ujít 20 kilometrů.
“Byl to jeden z malých zázraků, které jsem v životě zažil – za prvé, že jsem to dokázal vydržet, a za druhé, že jsem měl to štěstí, že jsem se vyhnul výmyslům, které mi stály v cestě.”
V Anglii se Harry Pollak rozhlížel po práci, ale začátek studené války nebyl pro inženýra, který pocházel z komunistické země, nejlepší dobou.
„V Anglii jsem měl dlouhou a velmi úspěšnou kariéru. Ale když jsem tam přišel, měl jsem potíže vůbec najít práci. Bylo to v době slavného procesu s Klausem Fuchsem. Byl to německý vědec, který během války předal atomová tajemství Rusům. Přistěhovalec, ať už to byl kdokoli, proto neměl šanci získat práci. Byl jsem kvalifikovaný inženýr a nebylo jich dost, ale kdykoli jsem šel na pohovor a řekl, že jsem cizinec, nebyla šance.“
Nakonec si ale našel práci u společnosti, která vyráběla klimatizační zařízení, a krok za krokem postupoval na žebříčku společnosti. Nakonec se stal konzultantem v americké společnosti a pracoval v Německu, Anglii, Belgii a dalších zemích. Specializoval se na finanční poradenství, ale trvalo to několik let, než konečně přišel obchod s jeho životem.
„Dostal jsem se do kontaktu se společností v Birminghamu s názvem Company Developments, Ltd. Byli to finančníci, kteří hledali příležitosti k investicím do firem, které měly problémy. Dohodli jsme se a stal jsem se členem jejich představenstva a pracoval jsem v různých společnostech, které dělaly přesně to.
Harry Pollak, foto: Petr Brodecký
„Když jsem byl v únoru 1972 ve Švýcarsku na lyžích, telefonovali mi: ‚Vraťte se rychle, máme příležitost koupit Aston Martin a musíte se na to podívat, jestli je to dobrá nabídka. Já ano a koupili jsme to.”
Majitel společnosti, Sir David Brown, se chtěl zbavit Aston Martin, protože nikdy nevydělal. Harry Pollak a jeho spolupracovníci však dokázali dostat firmu do černých čísel za mnohem méně než rok.
“Byl to velmi úspěšný pokus. Koupili jsme ho v únoru a za šest měsíců jsme ho měli poprvé v historii v zisku. To je jedna z mých snah o záchranu, o které mluvím v této knize. Lidé ve zdejším vydavatelství Mladá fronta měli skvělý nápad, že je to něco, co přitáhne pozornost veřejnosti. Ve skutečnosti jsme napsali Aston Martinu, zda můžeme použít fotografii auta, a tak se stalo.“
Harry Pollak, kterému je nyní 87 let, žije ve Švýcarsku. Říká, že své vzpomínky s podtitulem The Man who Saved Aston Martin původně napsal v angličtině, aby se jeho syn dozvěděl o tom, čím si jeho otec prošel.
„Původní rukopis byl v angličtině. Napsal jsem ji v roce 1993 pro svého syna. Máme jednoho syna, který žije v Anglii, v Kentu, a nemluví jinak než anglicky, a tak jsem pro něj napsal tento příběh našeho života, aby to za něj věděl, aby věděl, odkud naše rodiny pocházejí. a všechny ty potíže, které jsme v životě měli.”
